Mám pocit, že s teorií strun jsme tak blízko cíli, že si - v okamžicích největšího optimismu - představuji, že finální tvar teorie může každým dnem spadnout z nebes komusi do klína. Realističtěji ale cítím, že jsme v procesu konstrukce daleko hlubší teorie, než jsme kdykoliv předtím měli, a že až někdy v 21. století, kdy už budu příliš starý, než abych mohl oboru přinášet užitečné myšlenky, budou muset mladší fyzici rozhodnout, zda jsme opravdu našli finální teorii. 1
Ačkoliv stále slyšíme dozvuky otřesů z druhé superstrunné revoluce a musíme vstřebávat řadu nových a skvělých poznatků, které se z ní vylíhly, většina strunových teoretiků souhlasí, že bude ještě třeba třetí nebo i čtvrté revoluce, než se před námi objeví teorie strun v plné síle a než budeme moci rozhodnout, zda je opravdu finální teorií. Jak jsme viděli, teorie strun už nakreslila pozoruhodný obraz toho, jak vesmír funguje, ale existují značné překážky a rozviklané články řetězů úvah, na které se strunoví teoretici v 21. století bezpochyby zaměří. V této poslední kapitole tedy nebudeme moci dokončit vyprávění o snu lidstva nalézt nejhlubší zákony vesmíru, protože příběh ještě nekončí. Budeme ale moci upřít své zraky na budoucnost teorie strun diskusí o pěti klíčových otázkách, kterým teoretici strun budou při svém budoucím pronásledování konečné teorie čelit.
Symetrie, jak jsme říkali, hraje v očích fyziků prominentní úlohu a stojí kdesi u základního kamene každé teorie. Gravitace z tohoto hlediska existuje proto, aby mohly být všechny možné úhly pohledu rovnocenné - tedy aby princip ekvivalence mohl platit. Podobně zbylé tři síly existují proto, aby příroda respektovala příslušné kalibrační symetrie. Samozřejmě, že takový přístup přesouvá břemeno otázky, proč jistá síla existuje, na otázku, proč příroda uznává odpovídající princip symetrie. Ale jistě cítíme, že i to je pokrok, zvláště když jde o symetrii pozoruhodně přirozenou. Kupříkladu proč bychom se vztažnou soustavou jedné pozorovatelky měli zacházet jinak než s kteroukoliv další? Je daleko přirozenější, když zákony vesmíru přistupují ke všem rovnoprávně; to docílíme principem ekvivalence a zavedením gravitace do struktury kosmu. Podobné racionální zdůvodnění negravitačních sil nalezneme v kalibračních symetriích, jak jsme naznačili v kapitole 5, ačkoliv musí mít člověk jisté matematické znalosti, aby ho zcela docenil.
Teorie strun nás v tomto řetězci zdůvodnění přivádí ještě o jednu úroveň hlouběji, jelikož všechny zmíněné principy symetrie, stejně jako další - supersymetrie - se vynořují z její struktury. Kdyby bývala historie kráčela po jiné stezce - a fyzici našli teorii strun už před staletími - lze si nakonec představit, že by tyto principy symetrie dnes objevili při studiu jejích vlastností. Nezapomínejme však, že zatímco princip ekvivalence nám dává jisté porozumění, proč existuje gravitace, a kalibrační symetrie nám dávají určitý cit pro důvod existence zbylých tří sil, v kontextu teorie strun jsou tyto symetrie pouhými důsledky; přestože jejich důležitost v žádném smyslu nepoklesla, jsou jen částí koncového produktu mnohem větší teoretické struktury.
Taková diskuse nás tlačí k následující otázce: je teorie strun samotná nevyhnutelným důsledkem nějakého širšího principu - nikoliv nezbytně principu symetrie - v podobném smyslu, v jakém princip ekvivalence neúprosně vede k obecné relativitě nebo kalibrační symetrie k ostatním silám? V době, kdy jsou psány tyto řádky, nikdo zatím nedostal nápad, jak na otázku odpovědět. Abychom docenili důležitost této otázky, představme si Einsteina, jak se snaží formulovat obecnou relativitu, aniž by prožil onen šťastný den roku 1907 v patentovém úřadě v Bernu, kdy ho napadl princip ekvivalence. Formulovat obecnou relativitu bez tohoto klíčového poznatku by nebylo nemožné, ale jistě by to bylo velmi obtížné. Princip ekvivalence představuje jadrný, systematický a mocný rámec pro analýzu gravitační síly. Na principu ekvivalence byl závislý například náš popis obecné relativity z kapitoly 3 a v kompletním matematickém jazyce teorie hraje úlohu ještě více rozhodující.
V současné době jsou strunoví teoretici v analogické pozici jako hypotetický Einstein, kterého nenapadl princip ekvivalence. Od Venezianova kvalifikovaného hádání v roce 1968 byla teorie objev za objevem a revoluci za revolucí skládána dohromady. Ale onen ústřední princip, který zorganizuje všechny objevy i ostatní vlastnosti teorie do jediného všezahrnujícího komplexu - do rámce, ze kterého zcela nevyhnutelně plyne existence každé jednotlivé ingredience - stále schází. Objev takového principu by byl mezníkem v rozvoji teorie strun, jelikož by pravděpodobně obnažil vnitřní fungování teorie s nepředvídanou jasností. Nikdo nám samozřejmě nezaručí, že takový princip existuje, ale vývoj fyziky za posledních sto let plní strunové teoretiky vírou, že existuje. Při pohledu do budoucnosti teorie má nalezení takového “principu nevyhnutelnosti” - myšlenky, z níž celá teorie zákonitě pramení - nejvyšší prioritu. 2
Obrázky 3.4, 3.6, 8.10 a další ilustrovaly tyto myšlenky tak, že prostor či časoprostor znázornily jako kusy látky, z nichž je vesmír ušit. Takové kresby mají velkou pedagogickou moc; fyzici jich sami užívají jako názorných vodítek při své vlastní, technicky náročné práci. Ačkoliv při pohledu například na zmíněné ilustrace věci začínají pozvolna dávat smysl, můžeme se stále ptát: “Co opravdu míníme onou tkaninou vesmíru?”
To je hluboká otázka, která byla v té či oné formě jádrem debat po stovky let. Newton prohlásil prostor a čas za věčné a neměnící se ingredience v uspořádání kosmu, za čisté a pevné struktury, které leží za hranicemi všech diskusí a otázek. Ve své knize Principia napsal: “Absolutní prostor, v povaze jemu vlastní, beze vztahů k čemukoliv vnějšímu, zůstává vždycky podobný a pohnouti s ním nelze. Absolutní, pravý a matematický čas, sám kvůli sobě a kvůli povaze jemu vlastní, rovnoměrně plyne beze vztahů k čemukoliv vnějšímu.” 3 Gottfried Leibniz a další hlasitě nesouhlasili a tvrdili, že jsou prostor a čas pouhými prostředky pro pohodlné shrnutí vztahů mezi objekty a událostmi ve vesmíru. Poloha objektu v prostoru a v čase má smysl jen při srovnání s jiným objektem. Prostor a čas tvoří slovníček pro tyto vztahy, nic víc. Ačkoliv si Newtonův pohled, podpořený jeho experimentálně úspěšnými třemi pohybovými zákony, udržel nadvládu více než dvě stě let, Leibnizovo pojetí, dále rozvinuté rakouským fyzikem Ernstem Machem, je dnešní představě mnohem blíže. Jak jsme viděli, Einsteinova speciální a obecná teorie relativity neúprosně odstranila pojem univerzálního a absolutního prostoru a času. Stále se lze ptát, zda geometrický model časoprostoru, který hraje tak důležitou úlohu v obecné relativitě i v teorii strun, je pouhým těsnopisem pro vyjádření časových a prostorových vztahů mezi různými událostmi, nebo zda bychom si měli představit, že jsme opravdu do něčeho “uvrženi”, mluvíme-li o svém pohybu po tkanině časoprostoru.
Ačkoliv jsme zamířili do říše spekulací, teorie strun jednu odpověď na tuto otázku nabízí. Graviton, nejmenší balíček gravitační síly, je jedním konkrétním druhem vibrace struny. A právě tak, jako je elektromagnetické pole či vlna, jakou je viditelné světlo, složena z velkého množství fotonů, gravitační pole se skládá z obřího množství gravitonů - tedy z velikánské sbírky strun, které vykonávají gravitonový vibrační tanec. Gravitační pole jsou zakódována do zakřivení časoprostoru a to nás přivádí k tomu, abychom ztotožnili strukturu časoprostoru samotného s kolosálním množstvím strun, které provádějí tentýž pravidelný druh vibrace, odpovídající gravitonu. Ve fyzikálním žargonu se takovému obřímu a organizovanému šiku podobně vibrujících strun říká koherentní stav strun. Představa strun jako nitek v časoprostorové tkanině je dosti poetická, ale měli bychom si všimnout i toho, že její přesný smysl ještě bude muset být upřesněn.
Nicméně popis časoprostoru jako tkaniny vyrobené ze strun nás vede k tomu, abychom se zamysleli nad následující otázkou. Obyčejný kus látky je výsledným produktem toho, že někdo pečlivě spředl jednotlivé nitě, hrubý to materiál pro běžné textilie. Analogicky se lze ptát, zda existuje podobný hrubý polotovar pro výrobu časoprostoru - tedy uspořádání strun z kosmické tkaniny, v níž ještě nesplynuly do organizované formy, ve které lze rozpoznat časoprostor. Všimněte si, že je poněkud nepřesné si pod takovým uspořádáním představit chaotický chomáč jednotlivých vibrujících strun, které je třeba ještě sešít do uspořádaného celku, protože pro takovou představu, při našem obvyklém způsobu myšlení, musíme předpokládat, že existuje prostor a čas - prostor, v němž struny vibrují, a plynutí času, v němž lze změny tvaru struny od okamžiku k okamžiku vysledovat. Ale v hrubém stavu, dříve, než se struny tvořící kosmickou tkaninu zapojily do pravidelného a soudržného vibračního tance, prostor a čas vůbec neexistují. Ba i náš jazyk je příliš hrubý a s takovými ideami si neumí poradit, protože v onom hrubém stavu neexistuje ani žádné dříve. V jistém smyslu jsou jednotlivé struny “střepinami” času a prostoru, a jen když vykonávají souhlasné vibrace, se obecné představy o čase a prostoru stanou reálnými.
Snaha si představit takovou prvotní a strukturu postrádající formu existence, v níž neexistují pojmy času a prostoru, jak je známe, je maximální možnou zatěžkávací zkouškou pro chápavost většiny lidí (rozhodně třeba pro mou). Podobně jako anekdota Stephena Wrighta, v níž je fotograf posedlý vidinou vyfotit si obzor zblízka, i úkol představit si vesmír, který je, ale který se jaksi vyhýbá pojmům času a prostoru, naráží na řadu našich předpokladů (či předsudků). Nicméně je pravděpodobné, že s takovými myšlenkami se budeme muset obeznámit a teprve potom zcela doceníme teorii strun. Důvodem je, že naše dnešní formulace teorie strun předpokládá existenci času a prostoru, v němž se struny (a další objekty, které nacházíme v M-teorii) pohybují a vibrují. To nám umožňuje odvodit fyzikální vlastnosti teorie strun ve vesmíru s jedním časovým rozměrem, s jistým počtem (obvykle tří) rozsáhlých rozměrů prostorových a s dodatečnými dimenzemi svinutými do tvarů, které vyhovují rovnicím teorie strun. Ale to se tak trochu podobá snaze odhadnout tvůrčí nadání malířky tím, že jí zadáme úkol obkreslit fotografii. Bezpochyby svou osobitost a talent uplatní tam a onde, ale těsným omezením formátu jejího díla jsme se odsoudili k tomu, spatřit jen drobnou část jejích schopností. Triumf teorie strun je podobně v tom, jak přirozeně zahrnuje kvantovou mechaniku a gravitaci, a jelikož je gravitace svázána s tvarem času a prostoru, neměli bychom teorii omezovat požadavkem, aby fungovala v již existujícím časoprostorovém rámci. Malířce bychom měli dopřát, aby začala malovat na čistém plátně, a teorii strun bychom podobně měli umožnit, aby začala ve stavu bez času i prostoru a vytvořila si vlastní časoprostorové jeviště.
Tak trochu zbožně věříme, že kdybychom začali na zelené louce - možná v éře před velkým třeskem, ba i před epochou Veneziana a Gasperiniho (museli jsme užít minulého času, protože trefnější obrat v jazyce nenacházíme) - z teorie by vyplynulo, že se vesmír vyvinul do tvaru, v němž se objevují souhlasné vibrace strun, na jejichž pozadí se rodí obvyklé pojmy prostoru a času. V takovém rámci, pokud ho někdy najdeme, by prostor, čas a od nich se odvíjející počet rozměrů nebyly podstatnými definujícími prvky vesmíru. Staly by se jen vhodnými pojmy, odvozenými od základnějšího, atavistického a prvotního stavu vesmíru (viz slovníček).
Výzkum aspektů M-teorie, odehrávající se v popředí zájmu teoretiků strun, který odstartovali Stephen Shenker, Edward Witten, Tom Banks, Willy Fischler, Leonard Susskind a mnozí další, na jejichž jména tu není dost místa, už ukázal, že objekty známé jako nulabrány - možná nejfundamentálnější stavební prvky M-teorie, které se při velkých vzdálenostech chovají jako bodové částice, ale na krátkých mají vlastnosti drasticky odlišné - nám dávají slabé ponětí o tom, jak ona říše bez prostoru a času vypadá. Jejich práce odhalila, že zatímco struny jsou chodícím důkazem faktu, že obvyklé pojmy prostoru ztrácejí smysl pod Planckovou škálou, nulabrány vedou v podstatě ke stejnému závěru, ale umožňují nám také tenkým průzorem nahlédnout do nekonvenční myšlenkové struktury, která na subplanckovských vzdálenostech pojem prostoru nahrazuje. Zkoumání nulabrán ukazuje, že je obyčejná geometrie nahrazena takzvanou nekomutativní geometrií, což je matematický obor rozvinutý z velké části francouzským matematikem Alainem Connesem. 4 V tomto geometrickém rámci se tradiční pojmy prostoru a vzdálenosti mezi body rozplývají a přivádějí nás k velmi odlišnému myšlenkovému schématu. Když ale svou pozornost zaměříme na vzdálenosti mnohem delší než Planckova délka, obvyklý pojem prostoru se, jak fyzici ukázali, znovu objeví. Od rámce nekomutativní geometrie bude pravděpodobně nezbytné udělat několik velkých kroků, než se dostaneme do prázdné krajiny předjímané v minulém odstavci, nekomutativní geometrie ale přesto naznačuje, jak by úplnější schéma pro začlenění prostoru a času mohlo vypadat.
Nalezení správného matematického aparátu pro formulaci teorie strun, který se obejde bez předem existujících pojmů prostoru a času, je jedním z nejdůležitějších problémů, které před teoretiky strun stojí. Porozumění tomu, z čeho a jak prostor a čas vznikají, by nás značně přiblížilo k odpovědi na podstatnou otázku, jaký geometrický tvar ve skutečnosti mají.
Tak tomu bylo i s teorií strun. Matematický formalismus popisující teorii strun začíná rovnicemi, kterými se řídí nekonečně tenký kousek klasické niti - rovnicemi, které mohl více méně Newton napsat před třemi sty lety. Tyto rovnice poté kvantujeme. To znamená, že systematickým způsobem, který fyzici dávali dohromady přes 50 let, klasické rovnice přestavíme do kvantově mechanické podoby, v níž jsou pravděpodobnosti, neurčitost, kvantové chvění a další aspekty přímo začleněny. V kapitole 12 jsme ve skutečnosti takovou proceduru viděli za chodu: smyčkové procesy (z obrázku 12.6) zahrnují kvantové představy - v tomto případě chvilkový kvantově mechanický zrod virtuálních párů strun - a počet smyček určuje přesnost, s jakou kvantově mechanické jevy započítáváme.
Strategie, v níž začíná teoretický popis klasicky a rysy kvantové mechaniky jsou započítány dodatečně, byla dlouhá léta neobyčejně plodná. Stojí na ní například standardní model částicové fyziky. Je však možné, a existuje k tomu stále více důkazů, že taková metoda je pro správné zacházení s tak dalekosáhlými teoriemi, jako je teorie strun a M-teorie, příliš konzervativní. Důvod je v tom, že jakmile si uvědomíme, že se vesmír řídí kvantově mechanickými zákony, naše teorie by měly být kvantově mechanické od začátku. To, že jsme zatím slavili úspěchy, ačkoliv jsme začínali stavět teorie z klasické perspektivy, je proto, že jsme vesmír nezkoumali do dostatečné hloubky, aby nás podobně hrubý přístup mohl uvést v omyl. Při hloubce strunové/M-teorie si ale lze představit, že tato mnoha bitvami odzkoušená strategie může přestat fungovat.
Konkrétní důkazy pro toto tvrzení získáme, pokud se znovu zamyslíme nad některými poznatky druhé superstrunné revoluce (jak je shrnuje například obrázek 12.11). Jak jsme diskutovali v kapitole 12, duality, na nichž stojí jednota pěti teorií strun, nám ukazují, že fyzikálním procesům, které nastávají v libovolné z pěti formulací, lze dát novou interpretaci v duálním jazyce kterékoliv další formulace. Takový nový výklad bude mít na první pohled pramálo společného s původním popisem, ale ve skutečnosti právě v tom tkví moc dualit: díky dualitám lze jeden fyzikální jev popsat řadou nesmírně odlišných způsobů. Tyto jemné důsledky jsou pozoruhodné, a to jsme se ještě nezmínili o tom, co je možná jejich nejdůležitější vlastností.
Duality často proces v jedné z pěti teorií, který silně závisí na kvantové mechanice (například interakci strun, která by nenastala ve světě ovládaném klasickou fyzikou místo kvantové) převyprávějí jako proces v jiné z teorií strun, který na kvantové mechanice závisí slabě (tedy proces, jehož kvalitativní vlastnosti se podobají vlastnostem, které by měl v ryze klasickém světě, byť detailní numerické vlastnosti mohou být kvantovými úvahami ovlivněny). To znamená, že je kvantová mechanika důkladně propletena s dualitami, na nichž strunová/M-teorie stojí: duality jsou neodmyslitelně kvantově mechanickými symetriemi, jelikož jeden z duálních popisů je kvantovými efekty silně ovlivněn. To energicky naznačuje, že kompletní formulace strunové/M-teorie - formulace, která svou podstatou začleňuje nově nalezené duality - nemůže začít klasicky a teprve poté být v tradičním duchu kvantována. Klasický výchozí bod zákonitě opomíjí duality, jelikož duality platí jen tehdy, když kvantovou mechaniku zohledníme. Zdá se tedy, že kompletní formulace strunové/M-teorie musí překonat tradiční schémata a už v kolébce musí být hotovou, kvantově mechanickou teorií.
V současné době nikdo neví, jak takovou teorii zkonstruovat. Mnozí strunoví teoretici věští, že nový způsob, jakým lze kvantové principy zahrnout do našeho teoretického popisu vesmíru, bude následujícím velkým zemětřesením v našem chápání teorie. Cumrun Vafa například řekl: “Myslím, že reformulace kvantové mechaniky, která vyřeší nejednu kvantovou záhadu, je na dosah ruky. Myslím si, že mnozí sdílejí pohled, že nedávno objevené duality ukazují směrem k nové, geometričtější kostře kvantové mechaniky, v níž budou prostor, čas a kvantové vlastnosti neoddělitelně spojeny.” 5 A podle Edwarda Wittena: “Věřím, že logický status kvantové mechaniky bude změněn způsobem, který se bude podobat tomu, jak Einsteinův objev principu ekvivalence změnil logický status gravitace. Tento proces v případě kvantové mechaniky zdaleka není u konce, ale myslím, že se jednou lidé budou ohlížet na naši dobu jako na epochu, kdy všechno začalo.” 6
S opatrným optimismem si lze představit, že přestavba principů kvantové mechaniky v rámci teorie strun může přinést mocnější formalismus, schopný odpovědět na otázku, jak vesmír začal a proč existují věci jako prostor a čas - formalismus, který nás o krok přiblíží k odpovědi na Leibnizovu otázku, proč existuje něco a nikoliv nic.
Cesta od takového uvažování “v principu” k uskutečnění “v praxi” je zatarasena mnoha překážkami. V kapitole 9 jsme popsali pár takových překážek technického charakteru, jako je třeba určení tvaru přebytečných rozměrů, které nám nyní stojí v cestě. V kapitolách 12 a 13 jsme tyto a další překážky zasadili do širšího kontextu potřeby získat přesné porozumění teorii strun, která nás, jak jsme viděli, přirozeně vede k M-teorii. K plnému pochopení strunové/M-teorie bude nepochybně třeba velké množství práce a stejně velká dávka duchaplnosti.
Při každém kroku vpřed se teoretici strun porozhlédli, zda se objevily nové experimentálně pozorovatelné předpovědi teorie, a budou tak činit i nadále. Neměli bychom pouštět ze zřetele možnost, že nalezneme nějaký bombastický důkaz teorie strun, o nichž byla řeč v sekci “Výstřely do dáli” v kapitole 9. Navíc ruku v ruce s prohlubováním našeho chápání teorie budeme bezpochyby nacházet další vzácné procesy nebo rysy teorie strun, které budou moci posloužit jako další možné nepřímé experimentální důkazy.
Asi nejvýznamnějším milníkem pro teorii strun by ale bylo potvrzení existence supersymetrie, pokud bychom nalezli superpartnery částic, jak vysvětlovala kapitola 9. Připomeňme, že supersymetrie byla objevena při teoretickém zkoumání teorie strun a že je podstatnou součástí této teorie. Experimentální potvrzení supersymetrie by bylo přesvědčivým, byť nepřímým, důkazem strun. Nalezení superpartnerů známých částic by mimoto představovalo vítanou hozenou rukavici, jelikož objev supersymetrie by znamenal daleko více, než jen odpověď typu ano/ne na otázku, zda je relevantní pro náš svět. Náboje a hlavně hmotnosti superpartnerů by podrobně odkryly způsob, jakým je supersymetrie do přírodních zákonů začleněna. Před teoretiky strun by pak stál úkol zjistit, zda takovou realizaci může teorie strun vysvětlit. Můžeme být samozřejmě ještě optimističtější a doufat, že v následujícím desetiletí - třeba i před spuštěním urychlovače LHC v Ženevě - pokročí naše chápání teorie dost na to, že budeme moci detailně předpovídat vlastnosti superpartnerů už před jejich případným objevením. Potvrzení takových předpovědí by bylo monumentálním okamžikem v dějinách vědy.
Je však možné, že i přes to, že dospějeme k úplnému chápání strunové/M-teorie, zasazenému do nové a daleko průhlednější formulace kvantové mechaniky, bude úkol teoreticky spočítat hmoty částic a velikosti sil nad naše síly? Může se stát, že budeme stále nuceni se uchýlit k experimentálnímu měření jejich hodnot? A nemůže navíc takový neúspěch znamenat, že pro tyto vlastnosti reality žádné vysvětlení neexistuje, a je tedy marné se snažit nalézt ještě hlubší teorii?
Jedna okamžitá odpověď na všechny tyto otázky je “ano, může”. Jak Einstein kdysi řekl: “Nejnepochopitelnější vlastností světa je to, že je pochopitelný.” 7 Úžas nad naší schopností vesmír vůbec nějak pochopit se v době prudkého a strhujícího pokroku může snadno vytratit. Možná ale pochopitelnost světa má své hranice. Snad se budeme jednou muset smířit s tím, že i po dosažení nejhlubší možné úrovně porozumění, které věda může nabídnout, některé stránky vesmíru zůstanou nevysvětleny. Možná se budeme muset vyrovnat s tím, že jisté vlastnosti světa jsou právě takové, jaké jsou, díky pouhé náhodě či Boží volbě. Úspěch vědecké metody v minulosti nás plní vírou, že po dostatečně velkém a dlouhém úsilí tajemství přírody lze rozlousknout. Pokud bychom objevili absolutní hranice vědeckého poznání - nejen technické překážky nebo meze momentálního lidského chápání, které se nicméně vyvíjí - byla by to jedinečná událost, na kterou nás minulost nemohla vybavit zkušenostmi.
Ačkoliv je toto téma pro otázku hledání konečné teorie závažné, rozřešit ho dnes neumíme; vskutku, možnost, že má vědecké poznání hranice, v širokém smyslu, o němž jsme mluvili, možná nebude dokázána ani vyloučena nikdy. Například jsme viděli, že i v případě spekulativního pojmu multivesmíru, který na první pohled definitivně ohraničuje schopnost vědy vysvětlovat, lze sněním o neméně spekulativních teoriích alespoň v principu navrátit vědě prediktivní sílu.
Jedním z výrazných závěrů takových úvah je úloha kosmologie pro určení důsledků finální teorie. Jak jsme říkali, superstrunová kosmologie je mladý obor, dokonce i podle mladických měřítek teorie strun samotné. Bezpochyby se v následujících letech stane jedním z ohnisek základního výzkumu a možná to bude jedna z nejrychleji se rozšiřujících oblastí teorie. S tím, jak budeme získávat nové poznatky o vlastnostech strunové/M-teorie, poroste i naše schopnost odhadnout kosmologické důsledky tohoto prominentního kandidáta na jednotnou teorii. Může se zajisté stát, že nás bádání jednoho dne přesvědčí o tom, že má pochopitelnost světa své hranice. Také je ale naopak možné, že nás bádání přivede do nové epochy - epochy, v níž budeme moci prohlásit, že fundamentální vysvětlení vesmíru bylo konečně nalezeno.
Ale i tyto objevy, otřásající s naším pohledem na svět, jsou jen částí většího, všezahrnujícího příběhu. S pevnou vírou, že by zákony velkého i malého měly dohromady tvořit soudržný celek, fyzici neúnavně pronásledovali stále unikající jednotnou teorii. Hledání ještě neskončilo, ale zásluhou teorie superstrun a její odnože M-teorie se konečně objevila přesvědčivá myšlenková kostra, v níž lze sloučit kvantovou mechaniku, obecnou relativitu a silnou, slabou i elektromagnetickou sílu. Tyto objevy náš předchozí způsob vidění světa transformují monumentálním způsobem: smyčky strun a chvějící se blány a kapky, sjednocení všeho stvoření do vibračních tanců, kterým se struny a blány úzkostlivě oddávají ve vesmíru s několika skrytými rozměry, jehož tkanina se může velmi pokroutit, ba i rozpárat a zase sešít. Kdo býval mohl tušit, že bude spojení gravitace a kvantové mechaniky do jednotné teorie veškeré hmoty a všech sil znamenat takovou revoluci v našem chápání toho, jak funguje vesmír? Není pochyb o tom, že má příroda přichystána ještě velkolepější překvapení, která se nám zjeví, až budeme usilovat o úplné a k výpočtům vhodné pochopení teorie superstrun. Zkoumání M-teorie už přineslo záblesky nové a podivné říše ve vesmíru, která číhá pod Planckovou délkou, říše, v níž možná neexistují pojmy času a prostoru. Z perspektivy opačného extrému jsme také viděli, že celý náš vesmír může být jen jednou z nespočetného množství bublinek na hladině obřího a zpěněného oceánu, zvaného multivesmír. Takové myšlenky dnes náleží do sféry spekulací, mohou však být předzvěstí dalšího skoku v našem chápání vesmíru.